Zkouška

2. ledna 2008 v 2:12 | Cirilla Riannon
Prolog
Za okny právě burácel silný vítr, déšť bubnoval o okno a místností se šířila meluzína. Nebylo to ale to jediné, co se ozývalo v téměř opuštěném pokoji. Na velkém polorozpadlém divanu červené barvy pochrupoval starý pán. Na nose měl ještě brýle na čtení a v ruce, která mu ve spánku spadla na břicho, lehce svíral nedoluštěnou křížovku. Chrapot se rozléhal po staré zaprášené místnosti, ale jeho silný tón zanikal v burácejícím větru. Tmavou noc rozčísl jiskřivý blesk a ozářil tak celou místnost, spolu s ním zaduněl i hlučný hrom a starý pán se s trhnutím probudil. Sedl si a křížovka mu prudce spadla na zem. Teprve po chvíli si uvědomil, že se není čeho obávat. Vstal, v této hrozné bouřce by jistě už neusnul, znervózňovala ho. Rozhodl se, že to nejlepší, co v tuto chvíli může udělat, je jít si dolů pro něco k snědku. Když se dobelhal až do kuchyně v přízemí, otevřel lednici, vyndal svůj oblíbený pokrm, palačinky se šlehačkou, sedl si za starý stůl, nejspíš už starožitné hodnoty, natáhl si své bolavé nohy a svými vrásčitými prsty uchopil palačinku, odhodlán k prvnímu soustu, něco ho napadlo. Nebo spíš si na něco velmi důležitého vzpomněl. Bylo to jako sen. Ale nyní, když se uvolnil, vzpomněl si na všechno. Zdál se mu sen, opravdu velmi dlouhý sen. Ale on měl pocit, jakoby sen bylo jen tohle, toto všechno, jeho stáří i tento moment. A sen, který se mu doteď zdál, byl pro něj najednou skutečný…
Kapitola 1 - Snová Brána
Veret, tak šedesátiletý stařík, který toho měl už celkem dost za sebou, otevřel oči. Poslední co si pamatoval bylo to, jak luští křížovku doma na svém pohodlném divanu. Pak měl ale pocit, že mu něco jakoby bzučí u ucha a našeptává mu to věci, kterým nerozuměl, byl to i takový prazvláštní šum, skoro jako nadpřirozený. Klížili se mu z toho oči, venku zuřila bouře a dešťové kapky dopadající na okno hrály tak líbezný zvuk, že nejspíš usnul. Nyní ale nebyl ani na svém divanu, ani nikde jinde v bytě. Nervózně se rozhlédl kolem sebe, znovu a znovu. Nedávalo to žádný smyl. Kolem něho, všude kam dohlédl, byla jen holá pustina, široko daleko nic. "Něco se mi musí zdát,"pomyslel si "ale je to tak živé. Není přece možné, aby sen byl tak skutečný." Podíval se pod sebe, nic se nezměnilo, jeho nohy stály na vyprahlé holé zemi. Ale něco tady nehrálo. Upřeně se zahleděl na své tělo, pak zvedl ruce a jemně si je začal ohmatávat. Všechny vrásky z nich zmizely, byly hladké, jemné a… A velmi malé, dětské. Se zbytkem těla to bylo stejné. "To není možné, jsem zase dítě." Náhle si vzpomněl, že v županu, který má na sobě a který mu byl teď značně velký, má malé přenosné zrcátko. Nahmatal ho v kapse a podíval se do něj. Vypadalo to velmi skutečně. Byl to on, jen asi o 46 let mladší. Ano, ze zrcátko na něj opravdu hleděl on sám, v době kdy mu bylo pouhých 14 let.
"Co to má, pane bože, znamenat," nedávalo to žádný smysl, byl to nejspíš jen sen, ale nemohl se z něj probudit. Byl sám, v neznámé a nehostinné zemi, pustině, kde nic neroste a nejspíš ani nic nežije, na kilometry daleko nic…. Jen jemný vánek ve vlasech.
Nemohl tady je tak postávat. Veret se tedy rozhodl, půjde pořád vpřed, dokud se z tohoto podivného snu neprobudí, nebo prostě nenarazí na někoho, kdo by mu to všechno vysvětlil. "Prostý a jednoduchý plán," to se Veretovi líbilo "snadno zapamatovatelné i proveditelné." A tak vykročil vpřed, krok za krokem, dál, přímo za nosem.
Už ani nevěděl jak dlouho vlastně jde, připadalo mu to nekonečné, už dávno ztratil pojem o čase, všechno bylo pořád stejné, holé a pusté. Nohy měl už celé odřené od věčného trmácení, byl celý špinavý, měl žízeň a navíc se dělala pořádná zima a on byl oblečen jen v županu. "Co si jenom počnu," napadlo jej. Tahle myšlenka ho trápila už hodnou dobu. "Musím urychleně něco vymyslet."
Asi o hodinu později stále ještě dumal nad svým plánem. Znělo to směšně - plán úniku ze svého vlastního snu. Už se ani nepokoušel dál jít, nemělo to žádný smysl. Sedl si prostě na jeden z kamenů, které byli opodál a vyčkával. Přemýšlel, ale ani to ho už nebavilo. Znovu vytáhl zrcátko a upřeně se do něj zahleděl. Jeho černé vlasy, rozčepýřené od stálého větru, mu padaly do jeho modrých očí. Jako mladý chlapec býval Veret vždy velmi pohledný, kdejaká dívka po něm mnohdy toužila. Teď na sobě měl ale jen starý, obnošený a hlavně nadmíru velký župan, a to mu na kráse moc nepřidalo. "Jak dlouho už tu asi jsem? Nejspíš hodiny, možná celý den, tady člověk ztratí rychle přehled." Položil si hlavu na kolena, uvelebil se, tedy aspoň do té míry, co to šlo a pokusil se usnout. Divné, spánek ve spánku. Ale kupodivu, za chvíli opravdu tvrdě spal.
Probudila ho vlna bolesti ozývající se v jeho zádech. Nejspíš musel usnout, a to na kameni není to nejvhodnější, co můžete udělat. Hrozně ho bolela záda a pocit úlevy z vydatného spánku také neměl. Rozlepil oči, ale jasné světlo ho ihned oslepilo. Musel tu spát celou noc, a nyní svítalo. Bylo krásné ráno ozářené sluncem. Sklopil tedy trochu oči, aby se mohl podívat, jestli se náhodou něco nezměnilo. Jakmile mu do očí přestali dopadat sluneční paprsky, strnul. Koukal se dolů, jako včera už několikrát, ale dnes tu nebyla žádná pustina, pod ním se rozprostírala ta nejpůvabnější zeleň, jakou kdy spatřil. Tráva byla posetá tisíci drobnými zlatými kvítky. Nádhera. Teprve nyní se pořádně rozhlédl po celém svém okolí. Přímo před ním, uprostřed této nádhery, stála zlatavá brána, dveře, které vypadaly, jako by je někdo vykouzlil přímo z pohádky. Dopadaly na ní sluneční paprsky, které jí osvětlovaly tak, že vypadala ještě impozantněji. Všude kolem sebe vrhala stíny, které vypadaly, skoro jako by spolu tančili. Brána ho velmi lákala, ale nevěděl, co si o tom všem má myslet. Vypadala, jako by tu stála jen kvůli němu, jako by na něj už dlouhá léta čekala. A nyní, když konečně stanul před ní, brána spustila přenádhernou píseň. "Tu znám!" pomyslel si Veret. Byla to melodie, kterou slýchával ve svém dětství. "Ale od koho? Nemůžu si vzpomenout. Kde sem jen to slyšel." Bylo to nádherné, lákavé, svůdné, a připomínalo mu to dětství, co víc si přát. Zamyslel se. "Ach ano, jak jsem na to mohl jenom zapomenout!" vypískl radostí Veret. "Tuhle píseň mu přece zpívávala maminka, když byl opravdu hodně malý chlapec. Vždy ji velmi miloval, celé dny se těšil na to, až padne noc a matka mu zazpívá tuto melodii, kterou pro něj sama složila. Dveře se polehounku, s mírným vrzáním, začaly otevírat. Nejdříve se v nich otevřela jen malá škvíra, kterou do prosluněné louky proudilo nafialovělé světlo, pak o trochu více. Veret zatajil dech. Dveře se otevřely dokořán. Prazvláštní světlo, které Vereta zprvu trochu oslepilo postupně sláblo, až vymizelo úplně. Spolu se světlem ustala i přenádherná a tak známá hudba. Nastala ticho. Dveře lákaly. "Proč jinak by tu byly, kdyby ne kvůli mně," pomyslel si Veret, "určitě jimi musím projít. Hned teď. Co kdyby se zavřeli, a já tu zůstal. Kdoví, třeba se jimi dostanu zpátky do reality." Vykročil. První krok, druhý, už se nebál, šel sebevědomě a ani na chvíli nezaváhal, když procházel dveřmi.
Ticho. Ticho? Slabá vůně vanilky a máty. Pláč. Pláč? Ano, určitě slyšel odněkud pláč. Byl slabý, možná jen velmi silné povzdechnutí. Nebo to byl nářek? Nevěděl. Byla tma. A všechny ty zvuky byly jako ze snu, nevěděl co znamenají, neznal jejich význam, nic. "Co se stalo, kde to jenom jsem." V první chvíli ho napadlo, že je nejspíš mrtvý, ale nyní, po chvíli, se mu začalo rozjasňovat. "Prošel jsem přece bránou." Když o tom tak přemýšlel, dalo se to vlastně předpokládat. Nevěděl, kam projde, na jaké místo, do jaké reality a časoprostoru. Může být absolutně kdekoliv.
Spal. Jak dlouho už asi spal? Nyní se ale probudil, zaslechl totiž něco v rohu. Podivný zvuk, někde za ním. Odporný pocit. Byl sám, v naprosté, neproniknutelné tmě, na úplně neznámém místě a NĚCO tu bylo s ním. Nevěděl co to je. A bál se. Velmi se bál. Skoro ani nedýchal. Úplně strnul, nehýbal se, nedutal, jen vyčkával. Škrábavý zvuk se ozval blíž a hlasitěji. Něco se dotklo jeho nohy. Vyjekl a rychle se stáhnul blíž ke stěně. Ale v tom se ozval hlas. Lidský hlas. "Neboj se mě, neublížím ti." Byl to zcela určitě dívčí hlásek, velmi jemný a něžný. Nedalo se ho obávat, byl přátelský. "Kdo jsi?"hlesl Veret. "A kde to jsem? Co to bylo před chvílí? Chvíli bylo ticho. "Jsi v snové mezeře." Odvětil hlas. "Cože?" Tomu Veret vůbec nerozuměl. "Snová mezera. Stává se to celkem často, člověk, který poprvé prochází snovou bránou a neumí to tudíž, muže cestou spadnout do snové mezery. Je to prostor bez času, bez světla a celkem bez ničeho. Cesta bránou je jich plná a když člověk neumí procházet, vždy do nějaké spadne." "Ale co tu děláš ty?" zajímalo Vereta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gaňáček Gaňáček | Web | 1. února 2008 v 9:01 | Reagovat

Naprosto úúúúúúúžasný layout!

Fakt se ti mooocka povedl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.